wz

Bobří knihovnička

 

Hlavní stránka

 

Novinky

 

Lidé

 

Bobroviny

 

Naše knihovnička

 

 

Naši psi

Sunny

Gill

Sunny+Gill

SOS psi 

Forever - psi

 

 

Ostatní zvířata

Forever - hlodavci

 

Zvířecí drby

 

Kniha

Odkazy

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

návrat na stránku Lidé   

Nos starý kabát a kup novou knihu :-).

                                                                         (Augustin Phelps)

 

Vlčí stopou

Harry Mortimer Batten

přeloženo z amerického originálu Starlight,  vydalo v roce 1940 vydavatelství Družstevní práce

 ilustroval Jiří Židlický (1895–1950), který se řadí mezi naše nejvýznamnější malíře a kreslíře zvěře a lesa.
 

"Neusedl a nevyl svou bolest měsíci. Neříkal vůbec nic. Putoval prostě od místa k místu jako vlčí duch a v této náladě nekonečného bloudění ho překvapil první opravdový mráz - zvěstovatel zimy."

Naprostým skvostem jsou ilustrace Jiřího Židlického. To je něco překrásného. Už jen kvůli těmto kresbám stojí za to knížkou listovat... Škoda jen, že některé ilustrace v mé knížce kdosi vybarvil pastelkami...  Ale s tím člověk musí počítat, knížky z antikvariátů si nesou s sebou celou svoji minulost... I to má něco do sebe...

 

Tahle knížka není psí, ale vlčí. Je to taková vykopávka z dávných časů.  Spisovatel Batten napsal několik knih o přírodě a divokých zvířatech. Po našich antikvariátech je k dostání ještě další jeho knížka Tulák Muskwa - o životě kanadského medvěda. Jak Vlčí stopou, tak Tuláka Muskwu přeložil stejný překladatel Jiří V. Kincl. Knížka Vlčí stopou je životním příběhem vlka, kterému dal autor krásné jméno - Svit. Příběhem, který ukazuje, jací jsou vlci chytří a úžasní tvorové... Což ani dnes ještě většina lidí neví a trvá na svém "karkulkovském" syndromu zlého vlka... 

Kvůli těmto lidem Svit zůstal sám jako malé vlče - jeho rodiče byli člověkem otráveni:

Byla to tragédie a lesníci si toho byli vědomi. Sžili se již příliš dlouho s přírodou, aby byli tupí k takovým pocitům. Trochu posmutnělí, odešli svou cestou. Bylo však nutno tak udělat. Byli placeni, aby vedli válku proti vlkům...

Malý Svit však byl nejchytřejší z celého vrhu, a tak když se kňučením nedovolal mámy,  začal se pozvolna starat sám o sebe:

Začínal žít svůj vlastní život - vlče ne větší než dvě mužské pěsti. Vlk, který měl dosud kožíšek štěněte a mléčné zuby, a který ještě ani neštěkal, ocitl se zcela sám v končině, kde platí zákon, platí-li vůbec někde, že žijí jen ti nejschopnější. Řeklo by se, že jeho vyhlídky byly malé, on však nesl ocas vzhůru a jeho oči byly jasné. Byla tu, chcete-li, svíčička  naděje, kterou nejslabší závan osudu mohl zhasit. Vlk! - s vlčím pachem na svém kožíšku, nejvíce nenáviděný ze všech - bez přátel...

Nebylo to jednoduché, ale Svitovi se nakonec podařilo nalézt smečku vlků a velmi se snažil, aby ho přijala do svých řad, časem si našel partnerku Zorku a s ní založil  smečku novou a odchovali spolu potomstvo. Život Svita naučil mnohému užitečnému , mimo jiné např.:

"Nevracej se ke zvěři, když o ní ví člověk! Nelov, kde jsi spatřil člověka! Jsou-li to jeho světla, která vábí, odkraď se pryč a lov někde jinde! Neboť člověk má moc zabíjet, moc, kterou nemůžeme pochopit."

Po létech ho však o družku Zorku připravil  panter, velká žlutá kočka, Svit s ní marně bojoval, sám si odnesl rozpáraný obličej. 

Neusedl a nevyl svou bolest měsíci. Neříkal vůbec nic. Putoval prostě od místa k místu jako vlčí duch a v této náladě nekonečného bloudění ho překvapil první opravdový mráz - zvěstovatel zimy.

Nádherný příběh o divočině, o přírodě končí....

Byla to velká smečka - snad jich bylo čtrnáct a byli to samí staří vlci a mnozí z nich měli hluboké jizvy, zvláště jejich vedoucí. Na obou stranách svého širokého obličeje měl šrámy po hrozných ranách, teď zahojené a bezcitné. Nicméně vedl smečku s odvahou, bystře po stopě, maje žluté tesáky po jedné straně, kde chyběl hoření pysk, vyceněny v ustavičném úšklebku. Ti tedy přišli a odešli a noc se za nimi zavřela, jako se zavírá oceán za lodí, a ve skutečnosti nezáleží na tom co se tam stalo, ani na tom co to stálo ty nejsmělejší...

My lidi to nikdy nedokážeme plně pochopit, jen tušíme, že:

 

"Není života, který by se vyrovnal životu Divočiny, i se svými trampotami a hladem. Být svobodný, úplně svobodný, nekonečně svobodný,  je pravým dědictvím dětí Přírody. Jejich radost ze života tkví v ohromných dálkách, v radosti z lovu, když hladoví, v hledání přístřeší za soumraku; v boji proti hladu tváří v tvář bouřím - radost být mokrý a prochladlý, což vy a já nikdy nepoznáme. Ani nemůže nikdo znát radost, kdy si vyklepe vodu z kožichu, osuší jej jediným zatřepáním, po němž následuje vyválení v písku a rozkošný pocit suchého, čistého oděvu, který prohřívá,  i když to je oblek, který nosíme každý den. Najít si za soumraku svou vlastní studánku a pustit se pak na křišťálově jasné osamělé pahorky nebo se lenivě toulat v zátočině zarostlé rákosím,  jak se vám zlíbí; usednout na skalnatý hřeben a vydávat vytím svou duši vycházejícímu měsíci..."

 

 

 

      

<!--WZ-REKLAMA-1.0-STRICT-->